Historický přehled
Před tisíci lety se malá skupina Polynésanů vydala na kánoích přes největší oceán světa hledat novou zemi. Jejich předkové se po generace šířili na východ po nesmírném Tichém oceánu a řídili se jen podle hvězd. Našli nový kus země. Osadníci tohoto malého, dosud neobydleného ostrova nazvali svůj nový domov Te Pito o te Henua, což znamená „Pupek světa“. Jméno se jim zdálo výstižné, protože si mysleli, že vzdálenější místo už nemůže existovat... a měli pravdu.
Plynuly generace a obyvatelé ostrova, který měl být později znám jako Rapa Nui, vybudovali civilizaci umění, schopnou vytesat, vztyčit a přepravit stovky obrovských monolitických soch jen vlastníma rukama a kamenem. Vyvinulo se obrázkové písmo zvané roŋo-roŋo. Navzdory všem předpokladům vznikla kultura plná úspěchů, vzdělanosti, hudby a legend – v prostředí, kde by to nikdo nečekal. Děti se důkladně učily o svých dějinách a o tom, kým jsou. Rapanujci dodnes znají svůj rodokmen až do doby, kdy před mnoha pokoleními vystoupil na pláži Anakena král Hotu Matu'a.
Šíření do Tichého oceánu
1500–2000 př. n. l.
Osadníci z jihovýchodní Asie se začali šířit na východ do Tichého oceánu. Rapa Nui, nesmírně izolovaný a ležící tak daleko na východě, byl pravděpodobně posledním ostrovem osídleným během této expanze. V jihovýchodní Asii lze dodnes najít jazykové stopy z doby před začátkem expanze do Tichého oceánu, tedy z doby před 4000 lety.
Osídlení
Kolem roku 1000 n. l.
Osadníci dorazili na Velikonoční ostrov (více o prvních osadnících Velikonočního ostrova). Ostrov byl tehdy bujně porostlý palmami a další endemickou vegetací. Svému novému domovu dali jména, jaká se hodí k tak izolovanému ostrovu, například Te Pito o te Henua (Pupek světa) a Mata ki te Raŋi (Oko/oči hledící k nebi).
Po nějaké době připlula na ostrov druhá vlna přistěhovalců, tvořená pouze muži. Noví obyvatelé vypadali jinak: byli malí a širocí. Měli zvyk prodlužovat si ušní lalůčky tak, že jim visely až na ramena – tento zvyk později převzala i první skupina osadníků. Aby se obě skupiny rozlišily, dostaly jména. První skupina se nazývala Hanau Momoko – momoko je zdvojením slova moko, tedy ještěrka, což odkazovalo na to, že tito lidé byli vysocí a štíhlí. Druhá skupina se nazývala Hanau 'E'epe ('e'epe znamená široký nebo statný).
V určitém okamžiku Hanau Momoko vyhladili všechny Hanau 'E'epe až na jednoho, takže dnešní Rapanujci jsou převážně potomky Hanau Momoko.
Rozkvět civilizace
Kolem roku 1200
První obyvatelé ostrova Te Pito o te Henua poznali přírodu svého ostrova a dařilo se jim v zemědělství. Úroda byla dost bohatá na to, aby mohli vkládat práci i do věcí, které žádné jídlo nepřinášely, a tak vznikla tradice stavění velkých obdélníkových kamenných plošin zvaných ahu, na nichž pohřbívali své krále a významné osoby.
Vztyčování megalitů
Kolem let 1400–1650
Pravděpodobně v 15. nebo 16. století dosáhla civilizace na tomto malém a izolovaném kousku země vysokého stupně rozvoje. Úroda byla natolik bohatá, že část obyvatel se mohla plně věnovat stavbě stále větších a větších soch. Tyto megality kupovaly jiné kmeny a stavěly je na pohřební plošiny (ahu) na památku zesnulých. Sochy nazývaly moai – existovat.
Odlesnění
Kolem roku 1650
Počet ostrovanů s každou generací rostl. Velká část bujných palmových lesů byla vykácena a vypálena, aby se uvolnila půda pro pěstování plodin. V době stavění soch moai bylo k jejich přepravě zapotřebí velké množství dřeva. Po generace se kácelo víc, než stačilo dorůst, a dřeva ubývalo. Hotové sochy čekající na přepravu se proto začaly hromadit v sopečném lomu Rano Raraku, kde byly vytesány prakticky všechny sochy. Když byly v 17. století zásoby velkých stromů nakonec vyčerpány, sochaři přestali pracovat.
Přizpůsobení novému klimatu
Navzdory rozšířenému přesvědčení zmizení stromů rapanujskou kulturu nezničilo. Ostrované se svému bezlesému ostrovu dobře přizpůsobili. Bez stromů vítr vysušoval půdu, ostrované však používali různé techniky, jak v ní udržet vlhkost. Jednou z nich je manavai – kamenné kruhy, které chránily obklopenou půdu před vyschnutím. Používalo se také méně nápadné kīkiri – plochy pokryté kameny, pod nimiž zůstávala půda vlhká. Dešťová voda navíc splachovala z kamenů do země minerály. Stopy těchto technik jsou po celém Rapa Nui velmi hojné.
Taŋata manu – soutěž ptačího muže v Orongo
Kolem let 1700–1866
Od počátku 18. století, kdy období tesání soch moai skončilo, se lidé do jisté míry začali věnovat soutěžím tangata manu neboli ptačího muže
ve vesnici Orongo na útesech sopky Rano Kau. Jakmile začalo hnízdní období ptáka manutara (česky rybák tmavý), z každého kmene vyplaval jeden zástupce na malý ostrůvek Motu Nui. Soutěžící, který jako první získal vejce, plaval zpět a vybojoval pro svého náčelníka titul tangata manu, který jim oběma i zbytku kmene zajistil velké výsady.
Kontakt s Evropany
1722
První dobře zdokumentovaný kontakt s Evropany nastal v roce 1722, kdy připlul nizozemský admirál Jacob Roggeveen (i když možná nebyl tím, kdo Velikonoční ostrov objevil). Dorazil na Velikonoční neděli a podle ní ostrov pojmenoval. Hned po vylodění zabili jeho muži 12 lidí a mnoho dalších zranili, protože se k nim přiblížili příliš blízko. Pohled na tak vyspělou techniku, jakou Nizozemci předvedli, musel na ostrovany jistě velmi zapůsobit.
Jacob Roggeveen a jeho posádka se nikdy nezmínili, že by viděli nějakou svrženou sochu; všechny sochy, které spatřili, stály. Uvádějí, že ostrované byli dobře stavění a silní a měli nesmírně bílé zuby, tak pevné, že jimi dokázali louskat ořechy.
Jakmile se o Velikonočním ostrově dozvěděl okolní svět, evropských návštěv postupně přibývalo, zejména v 19. století.
Otrokářské nájezdy
1862 - 1863
Evropští návštěvníci obvykle odhadovali počet ostrovanů na tisíce, až do počátku 60. let 19. století, kdy bylo 1 500 ostrovanů odvlečeno na otrockou práci – což znamenalo většinu práceschopných mužů. Mezi unesenými byl i vládnoucí král a mudrci, kteří uměli číst písmo rongo-rongo, které dnes už nikdo neumí vyložit.
Otroci pracovali na ložiscích guána na ostrovech Chincha a na plantážích v Peru. Několik z nich bylo později propuštěno, ale až na dva všichni zemřeli na cestě zpět na neštovice. Tito dva pak nemoc rozšířili mezi ostatní Rapanujce. Domorodci proti této cizí nemoci neměli žádnou imunitu, což vedlo k drastickému úbytku obyvatelstva. O několik let později zbylo na ostrově jen 111 lidí.
Opuštění staré kultury
1866
Katolický misionář Eugenio Eyraud se doslechl o neštěstích, která Rapa Nui postihla, a v roce 1864 se tam vydal na devítiměsíční pobyt. O dva roky později založil katolickou misii. Misionáři vyzvali domorodce, aby opustili své staré zvyky, například soutěž ptačího muže, což také udělali. Všechny domorodce obrátili na křesťanství. K obchodu s otroky už na Velikonočním ostrově nikdy nedošlo.
Připojení k Chile
1888
Žádná koloniální mocnost neměla o Rapa Nui pro jeho odlehlost zvláštní zájem. Británie doporučila Chile, aby si ostrov nárokovalo dříve, než to udělá Francie. V roce 1888 nechal kapitán chilského námořnictva Policarpo Toro tehdejšího rapanujského krále Atamu Tekenu (který ve skutečnosti nepocházel z přímé královské linie, ale byl k vládě jen pověřen skutečným králem) podepsat listinu, jež dávala Chile plnou a úplnou svrchovanost
nad ostrovem, zatímco rapanujský překlad používal slova jako přátelství
a ochrana
. I tak je rok 1888 oficiálně rokem, kdy se Rapa Nui stal součástí Chile.
Součástí smlouvy byl i symbolický akt: Atamu Tekena vzal do jedné ruky trávu a do druhé hlínu. Trávu dal Policarpu Torovi a hlínu si ponechal, což znamenalo, že Rapanujci budou vždy skutečnými vlastníky své země. Mezi Rapanujci se Chilanům dodnes někdy říká mauku – tráva
.
Williamson Balfour & Co.
1903 - 1953
Chile nechalo Rapa Nui na pokoji až do roku 1903, kdy britsko-chilská společnost Williamson Balfour & Co. založila firmu Easter Island Exploitation Company a podepsala smlouvu o pronájmu ostrova jako ovčí farmy na 50 let. Domorodci byli uzavřeni za hlídaným plotem v oblasti, kde dnes leží městečko Hanga Roa, aby se zabránilo krádežím ovcí. Po ostrově se volně pohybovalo až 70 000 ovcí. Po roce 1936 se podmínky zlepšily. Domorodci mohli navštěvovat venkov, pokud o to písemně požádali a povolení dostali. Každá rodina také čas od času dostala ovci. Po druhé světové válce byla vynalezena syntetická vlna, což firmě Easter Island Exploitation Company zkomplikovalo odbyt. V důsledku toho a neustálých povstání domorodců společnost smlouvu neobnovila a v roce 1953 ostrov opustila.
Rapa Nui dnes
Rapanujců je dnes kolem 3 000, ale jen málo novorozenců má oba rodiče rapanujského původu. Původním jazykem se příliš nemluví, nejvíce mezi staršími. Lidé narození v 80. letech 20. století nebo později často zvládnou v rapanujštině jen jednoduchý rozhovor a poměrně rychle přecházejí do španělštiny. Hlubší znalost starého rapanujského jazyka je dnes do jisté míry výsadou několika málo lidí.
Chile dnes o rapanujskou kulturu dobře pečuje a vláda dělá, co může, aby v tom pomohla i ostrovanům. Prostřednictvím instituce zvané CONADI nabízí úhradu nákladů na dobře připravené projekty ostrovanů, které jakýmkoli způsobem přispívají k zachování kultury. Lze to chápat jako jakési smíření za nešťastné události, které svět malému ostrovu Rapa Nui přinesl.
Přečtěte si více o současné společnosti Velikonočního ostrova.
Rongo-rongo – ztracené písmo Rapa Nui
Rongo-rongo (v rapanujštině roŋo-roŋo) je staré obrázkové písmo Velikonočního ostrova. Je to jediné známé původní písmo v celé Polynésii. Rongo-rongo používá symboly předmětů, podobně jako egyptské hieroglyfy.
Symboly rongo-rongo se psaly na dřevěné destičky. Dnes je známo jen asi 25 destiček rongo-rongo, všechny jsou rozptýleny v muzeích mimo Velikonoční ostrov.
Ztracené vědění
V letech 1862–1863 na Rapa Nui zaútočilo mnoho otrokářů. Odvlekli všechny práceschopné muže, mezi nimi i všechny mudrce, kteří uměli písmo rongo-rongo číst a psát. Od té doby nikdo neví, jak destičky vyložit. Pokusilo se o to několik lingvistů, ale neexistuje žádná obecně přijímaná teorie, jak symboly číst.